Návrat Domů

Katukini

Z příběhu malého děvčete Stojím v okně panelového domu v 7. patře a je mi něco mezi 7. a 9. rokem. Dívám se dolů na chodník a v hlavě mi běží myšlenky. “Všimnul by se vůbec někdo, že tady nejsem? Stačí udělat jeden jediný krok.” Střih. Vzpomínky v obraze, sedím schoulená pod stolem, promáčená od ustavičného pláče, emoce proudí v kolotoči a mě sžírá pocit vnitřní samoty a neporozumění. Co tu dělám? Cítím tak obrovské prázdno uprostřed hrudi. Přála bych si schoulit se a obejmout. Nemyslím tím fyzické obejmutí. Do slov